1 příběh:
Fotografka
Jmenuji se Veronika. Studuji na vysoké škole a protože je škola daleko od mého domova bydlím v malém bytě pobíž školy. Rodinu navštěvuji jednou do roka a to na Vánoce. Mohla bych je navštěvovat každý výkend, ake já o to opravdu nemám zájem.Moje mladší sestra Helena mě nenávidí a moje rodiče mě ani malinko neznají a ani se o mě moc nezajímají, když přijedu domů mluví je a jen o sobě a málo kdy je zajímá co vlastně dělám. Nejsmě moc bohatá rodina a tak si můsím platit část studia sama. Když jsem byla v 1. ročníku dělala jsem servírku v restauraci kousek od školy a vždy když mi skončila škola jela jsem tam a pracovala jsem 3 hodiny a pak jsem jela domů. Teď jsem v 3. ročníku a dod 2. ročníku dělám fotografku. Sice nemám stálí plat, ale protože vím kde vyfotím dobré fotky a mám přátele kteří mě tam umí dostat vydělávám celkem dost. Fotím slavné lidi a potom je prodávám místním novinám. Někdy vydělám skoro 2x více než jsem vydělávala v restauraci, ale někdy nevydělám ani polovinu. Teď už mám i peníze na malí byt kde je jen jedna místnost rozdělená dřevěnou zástěnou na dvě místnosti a malinká předsínka s koupelnou.
"Co to je?" problesklo mi hlavou když jsem uslyšela zvuk z druhé části pokoje. Podívala jsem se na elektronický budík, který jsem měla na nočním stolku a zjistila jsem že jsou 2 hodiny ráno. Vstala jsem a dotkla jsem se nohama parket. Najednou jsem zaslechla jak vedle v pokoji někdo našlapuje na parkety a jak otevírá skříň. Šla jsem blíž ke konci zástěny až jsem byla uplně v zadní části pokoje. "Když teď udělám jeden krok ten někdo mě uvidí."
Chcete vědět kdo je u Veroniky doma?
Předklonila jsem se, abych se mohla podívat kdo tam je a najednou. . . BUM. Někdo mě praštil do hlavy a já se skácela k zemi.
"Au to byla šlupka!" chytila jsem se za hlavu a zamračila jsem se. Bylo kolem 11 odpoledne protože mi hrálo rádio a v něm hráli klasiku kterou hrají od půl 11 do štvrt na 12. Rádio se zaplo protože jsem měla nastavený budík. Do školy jsem nechtěla spíš jsem měla v plánu navštívit doktora a policii. Nejdřív jsem šla k doktorovi a ten mi řekl že to není otřes mozku ani nemám proraženou lebku, ale budu mít velikou bouli a určitě mě bude trochu bolet hlava. Já mu ratši neřekla co se doopravdy stalo a vymyslela jsem si že jsem uklouzla na schodech a praštila se o zábradlí do hlavy. Potom jsem šla na policii a všechno jsem jim vyprávěla a taky jsem jim řekla že jsem na noc nezavřela okno a že se tam ta osoba nejspíš dostala tudy. Oni řekli že to byl nejspíš jen nějaký zlodějíček a zeptali se mě jestli mi něco nepoškodil nebo neukradl. Já jim řekla že ne i když jsem si nebyla jistá, ale je to jedno protože na té straně kde ten člověk byl jsem měla jen šatnu a knihovnu, takže by stejnak neukradl nic drahého. Policisté mi slíbilli že ho vypátrají a já se rozhodla že půjdu do kavárny na rohu ulice kde bydlím. Přišla jsem tam a sesrvírka která mě už znala protože jsem tam chodila často kolem mě proběhla s tácem plným pití a řekla: "Ahoj Véro, dvojité espresso jako vždy?" J8 se usmála a přik´ývla. Ta servírka se jmenovala Andrea a pracovala tu už více než 3 roky. Byla přátelská a za tu dobu co bydlím tady v bytě (to je necelí 1. rok) jsme se celkem spřátelily. Já si sedla k oknu ze kterého byl výhled zároveň do rušné křižovatky a zároveň do klidné ulice kde jsem bydlela. Tam jsem si sedávala vždycky. Andrea mi přinesla kafe a chvíli jsme si povídali já jí řekla o té hrůzné noci a pak zase odešla procovat. Když už jsem dopijela všimla jsem si jak z domů kde mám pronajatý byt vychází nějací muži v kabátech a spěšně mizí za záplavou aut na křižovatce. Dopila jsem, zaplatila a vyrazila jsem domů. Když jsem vyšla vysoké schody odemkla jsem dveře a naskytl se mi děsivý pohled.
Opravdu chcete vědět co Veronika vyděla?
V bytě to neuvěřitelně páchlo, na mé posteli ležel mrtvý vrabec a na stěně bylo napsáno krvý: Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše! Vyběhla jsem z pokoje ani jsem nezavřela. Venku jsem se začala vzpamatovávat. Došla jsem zase nahoru zamkla jsem a zavolala policii. Přijel jeden starší pán řekla bych tak kolem 50 a asi 25 letý muž. Ukázala jsem jim byt a ten mlatší vypadal že bude zvracet, ten starší se jen zamračil. "Tak so s tím budete dělat?" zeptala jsem se. "No asi sem pošleme nějaký kolegy a oni tu tu omrknou. No a vy teď půjdete s námi ano?" odpověděl a podíval se na mě. Já souhlasila nasedla jsem k nim do auta jeli jsme na stanici. Tam jsem jim musela říct včechno o mě o mé práci o tom co se stalo a tak. Ptali se i na to jestli nemám nepřátele a já jim řekla že při mé práci si člověk nadělá spoustu nepřátel. Policisté mi řekli že to všechno prověří a že mi ratši obstarají nějaké jíné ubytování. Chvíli jsem musela být na stanici, ale pak už mi dovolili zajet si domů pro nějaké věci. Když jsem si zbalila odvezli mě do hotelu. Měla jsem pokoj jen o něco menší než byl můj byt. Na pokoji byla koupelna se sprchou, toaletou a umivadlem. Pak tam byla taková malá místnůstka ve které byla: postel, stolek s židlí, křeslo, malá televizka a skříň. Pokoj byl moc útulný a hezky uklizený, nebyl v něm nepořádek jako u mě doma. Prý už asi tak za 2 nebo 3 dny budu moct zpátky domů. Vybalila jsem si a vyšla jsem z pokoje že si hotel kapku prohlédnu. A najednou jsem uviděla toho muže který vycházel z domu kde bydlím jen chvíli před tím než jsem objevyla co se v mém pokoji stalo. Okamžitě jsem volala toho staršího policistu který mi dal svůj telefon kdyby se něco dělo. Všechno jsem mu řekla a on že hned přijede. Zchvíli přijel, ale ten muž už byl pryč. Ten policicsta mi řekl že to určitě nic nebylo a že se nemusím tak bát. Pak zase odjel. Já se šla najíst do restaurace která byla hned u recepce dal jsem si svoje nejoblíbenější jídlo. Smaženého lososa. A najednou si sedl k vedlejšímu stolu ten chlap. Okamžitě jem přestala jíst a zaplatila jsem a on vstal taky a šel za mnou. Vytáhla jsem s kapsy mobyl a svižným krokem jsem šla po schodech do patra kde jsem měla pokoj on taky zrychlil. Tak jsem se rozběhla a se strachem jsem začala hledat v mobilu číslo toho policisty.
hmmm
(cvok, 3. 6. 2009 13:48)